V roce 1972 si zaměstnanec závodu na zpracování jaderného paliva všimnul něčeho podivného, když prováděl pravidelnou analýzu uranu pocházejícího z Afriky. Stejně jako u každého přírodního uranu obsahoval i zkoumaný vzorek tři izotopy – tři typy z odlišnými atomovými hmotnostmi: uran 238, nejběžnější druh; uran 234, nejvzácnější druh; a uran 235, izotop, který je schopen udržet probíhající jadernou řetězovou reakci. Odborníci z francouzské Komise pro atomovou energii (CEA) byli celé týdny z tohoto objevu zmateni.
Atomy uranu 235 lze najít i na jiných místech: v zemské kůře, na Měsíci, dokonce i v meteoritech. V těchto případech však tvoří 0,72 procent z celkového obsahu. Analyzované vzorky pocházející z ložiska Oklo v Gabonu, bývalé francouzské kolonii v západní Africe, obsahovaly pouze 0,717 procent uranu 235. I tak malý rozdíl ale podle francouzských vědců znamená, že se zde událo něco podivuhodného. Tyto maličkosti vedly k dalším výzkumům, které prokázaly, že alespoň v části dolu se nenachází běžné množství uranu 235: zdálo se, že přibližně 200 kilogramů bylo z dolu v dávné minulosti vytěženo – dostatečné množství na výrobu půl tuctu jaderných bomb. Krátce na to se badatelé a vědci z celého světa začali sjíždět do Gabonu, aby zjistili, co se s uranem v Oklu vlastně stalo.
Nález v Oklu překvapil všechny přítomné. Mohla by oblast původu tohoto uranu být pokročilým podzemním jaderným reaktorem, který přesahuje naše dosavadní vědecké znalosti? Vědci se domnívají, že tento starodávný jaderný reaktor vznikl před 1,8 miliardami let a fungoval minimálně 500 000 let v dávné minulosti.
Vědci provedli několik dalších průzkumů uranového dolu, a výsledky zveřejnili na konferenci Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Podle afrických zpravodajských agentur našli vědci stopy štěpných produktů a odpadního materiálu na různých místech uvnitř dolu.
Je neuvěřitelné, že naše moderní jaderné reaktory se tomuto masivnímu starodávnému reaktoru nemohou rovnat ani v designu, ani ve funkčnosti. Studie uvádí, že délka tohoto reaktoru je několik kilometrů, takže je podivuhodné, že oblast vlivu vyprodukovaného odpadního tepla na okolní životní prostředí byla omezena na pouhých 40 metrů po všech stranách reaktoru.
Co vědce udivilo ještě víc, byla skutečnost, že díky geologickým vlastnostem této oblasti zůstal radioaktivní odpad zadržen jen v místě, kde se reaktor nacházel.
Vědce překvapilo, že jaderná reakce proběhla tak, že došlo ke vzniku plutonia (vedlejšího produktu reakce), a samotná reakce byla zpomalena. To je něco jako svatý grál v tomto vědním oboru, protože schopnost cíleně zpomalit reakci by znamenala, že po vyvolání jaderné reakce by se dalo množství uvolňované energie řídit, čímž by se dalo zabránit případnému katastrofickému scénáři – výbuchu reaktoru.
Vědci začali jadernému reaktoru v Oklu přezdívat „přírodní jaderný reaktor“, ale pravda sahá daleko za hranice běžného chápání. Někteří vědci, kteří se testování reaktoru účastnili, došli k závěru, že zdejší uranová ruda byla v dávné minulosti – přibližně před 1,8 miliardami let – obohacena, takže došlo k samovolnému spuštění řetězové reakce. Rovněž zjistili, že ke zpomalení reakce byla použita voda, podobně jako se ke chlazení moderních jaderných reaktorů používají grafitové nebo kadmiové tyče, které v případě potřeby zabrání kritickému stavu a explozi, ale v tomto případě se vše odehrávalo přirozenou cestou „v přírodě“.
Doktor Glenn T. Seaborg, bývalý šéf americké Komise pro atomovou energii a držitel Nobelovy ceny za přínos v oblasti slučování těžkých prvků, však poukázal na to, že aby došlo ke „spalování“ uranu, je nutné zajistit perfektní podmínky. Například voda použitá při jaderné reakci musí být extrémně čistá. Dokonce i několik částic znečišťující látky na jeden milion (ppm) dokáže „zkazit“ reakci, a tím ji zastavit. Problém je, že tak čistá voda se v přírodě nikde na světě nevyskytuje.
Několik odborníků tvrdí, že nikdy v historii úložišť v Oklu, jejichž věk byl odhadnut podle geologických ukazatelů, nemohly nastat takové podmínky, při kterých by zde vzniklo dostatečné množství uranu 235 ke spuštění přirozené jaderné reakce. V dávných dobách, kdy úložiště vznikla, by kvůli pomalému radioaktivnímu rozpadu uranu 235 tvořil štěpný materiál pouze tři procenta celkového množství rudy – z matematického hlediska velmi malé množství pro spuštění jaderné reakce. Přesto však k reakci nějakou záhadou došlo, což by mohlo znamenat, že původní uranová ruda byla na uran 235 daleko bohatší, než je u její přírodní formy běžné.
Zdroj: 1