Na rozdíl od Spojených států vyznává strategii tzv. soft-power – tj. ekonomického a diplomatického nátlaku na ty aktéry, kteří porušili mezinárodní právo. Současná světová turbulentní situace ve světě, nevyzpytatelné USA pod prezidentem Donalda Trumpa a vzrůstající moc soupeřů EU v čele s Ruskem přinutilo Německo začít budovat armádu.
V reakci na migrační krizi začaly zaznívat požadavky o vytvoření společného evropské armády, která by strážila hranic. Kritici namítali, že pro tento účel stačí národní armády, a že není třeba vytvářet konkurenta pro NATO. Společná evropská armáda je díky rozmanitým zájmům a představám evropských států vysoce složitou otázkou, kterou nikdo proto nechtěl příliš řešit z obavy před zabřednutí do složitého vyjednávání s mizivým výsledkem.
Nyní se zdá, že Německo našlo způsob, jak vybudovat evropskou armádu bez pomalého a vyčerpávajícího smlouvání, tvrdí magazín Foreign Policy. 15. února 2017 ministři obrany z Německa, Rumunska a České republiky podepsali dohodu o prohloubení obranných vazeb. Na základě této dohody Čtvrtá brigáda pro rychlé nasazení ČR a 81. mechanizovaná brigáda Rumunska má úzce spolupracovat s 10. německou obrněnou divizi a divizí jednotek rychlé reakce. Tato integrace armád menších států do nadnárodní divize většího národa vznikla v kontextu tzv. konceptu „rámcového“ národa NATO.
Jakub Kufčák, analytik z Výzkumného centra AMO, podotýká, že základní myšlenkou tohoto konceptu je vytvoření určitých skupin států, které budou spolupracovat při společném rozvoji svých vojenských kapacit. Koncepce byla iniciována Německem, které ji zamýšlelo jako doplnění obranného plánování NATO, které probíhá na úrovni NATO - národní státy. Podle Kufčáka je taková podoba spolupráce s Německem pro státy střední a východní Evropy nutností, neboť bez jeho účasti si nelze představit účinnou kolektivní obranu regionu. Upozorňuje též na výhody pro Německo, které díky těmto smlouvám pro svou armádu získává chybějící „hloubku“ – to znamená chybějící vojáky.
„Iniciativa vycházela z slabosti Bundeswehru (ozbrojené síly Německa). Němci si uvědomili, že Bundeswehr potřebuje zaplnit mezeru svých pozemních sil ... aby získal politický a vojenský vliv v rámci NATO," upozorňuje Justyna Gotkowska, bezpečnostní analytička v polském think-tanku Centre for Eastern Studies. Zatímco Bundeswehr za Studené války sestával z 370 000 vojáků, do loňského léta to bylo jen 176 015 mužů a žen. Nyní se rozrostl počet vojáků v činné službě na 178 000.
Německá vláda též zvyšuje výdaje na obranu. V letech 2013 a 2016 byly výdaje na obranu ustáleny na 1,2 procenta - což je daleko od 2 procent vyžadovaných NATO – v minulém roce se procentního bodu NATO. Ve zprávě za rok 2014 pro německý parlament generální inspektoři upozornili na problematičnost technického vybavení armády. Většina vrtulníků námořnictva nefungovala a z 64 armádních helikoptér jich bylo použitelných jen 18. Minulý rok však německá vláda zvýšila finanční prostředky o 4,2 procenta a letošní výdaje na obranu se zvýší o 8 procent. Přesto německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel nedávno uvedl, že je naprosto nerealistické očekávat od Německa, aby dosáhlo závazku NATO a vynakládalo 2% HDP na obranu.
Nicméně, i přes tyto překážky se prostřednictvím Koncepce a jiných států Německo pomalu připravuje převzít vůdčí roli v otázce evropské bezpečnosti. Francie ani Velká Británie, které jsou silnější vojenské moci než Německo, se této úlohy ujmout nechtějí. Německo se ale nechce pustit do obtíží standardní vojenské expanze. Namísto toho proto přišlo se strategií evropských miniarmád operujících pod patronátem a vedením Bundeswehru. Tento typ vojenského uskupení může zatím řešit jen drobné iniciativy. I když je tak spojená plnohodnotná evropská armáda hlasem budoucnosti, uskupení vytvářené Německem se může stát jejím solidním základem.
Pro Rumunsko a českou Republiku má tato kooperace výhodu v tom, že rumunští a čeští vojáci si budou moci osvojit stejnou úroveň výcviku jakou má německá armáda. Pro Nizozemí, které je taktéž do projektu zapojeno, to zase znamená obnovu chybějících tankových kapacit. Plukovník Anthonyho Leuveringa z nizozemské 43. mechanizované brigády v kooperaci nenachází žádné chyby a domnívá se, že další evropské státy se budou chtít zapojit. Nejpravděpodobnějšími adepty jsou podle profesora Robina Allerse z Norwegian Institute for Defence Studies severské státy, které už nyní používají mnoho německé techniky.
Tato forma spolupráce ale má i své problémy. Kufčák upozorňuje na možnou závislost menších národů na bezpečnostní politice „rámcového národa“. Existují obavy, že „rámcové národy“ budou protěžovat svůj obranný průmysl. To je např. v případě Polska s jeho rozdílným přístupem k domácímu obrannému průmyslu a silné provázanosti německého obranného průmyslu s ostatními státy západní Evropy poměrně důležitá otázka, na kterou se zatím nedostalo odpovídající odpovědi. Foreign Policy poukazuje též na jazykovou stránku – budou se muset vojáci menších národů naučit němčinu? Podle všeho zatím spolu vojáci jednají anglicky. Zásadním testem úspěšnosti německé iniciativy je nicméně výkon integrovaných jednotek v boji.
Zdroj: 1