Login to your account

Username *
Password *
Remember Me

Lajkit.cz

Každý Švéd zná někoho, kdo viděl ruskou ponorku

By  led 25, 2018

Ještě nedávno nám bylo Švédsko předkládáno jako ideál sociální a ekonomické politiky. (Foto Colonelcassad, koláž)

Dnes je spíše ideálním příkladem absurdity současné Evropy: zatímco země vědomě podporuje eskalaci „vnitřních“ hrozeb a v tamních městech raketově roste násilná kriminalita, švédská politická reprezentace prosazuje razantní zvyšování nákladů na armádu, protože se hystericky bojí Ruska. Neexistuje přitom smysluplné vysvětlení, proč by Rusové měli napadnout právě neutrální Švédsko.

Jsou tomu víc než tři roky, co švédské námořnictvo hledalo přímo pod hradbami královského paláce ve Stockholmu ruskou špionážní ponorku. Pátrací akce probíhala celou druhou polovinu října a skončila bez výsledku – v listopadu pak švédští politici a vysocí důstojníci jako jeden muž tvrdili, že ponorka „tam někde byla“.

Matthias Göransson, autor knihy Bjornen kommer! (Medvěd přichází!), hovořil s redaktorem ruského magazínu Kommersant o historii honu na sovětské a ruské ponorky, o důvodech, proč lidé hledají stopy po ponorkách tam, kde nikdy nebyly, a také o tom, proč Rusko „je hrozbou pro Švédsko“.

Kolikrát se Švédové honili za ruskými ponorkami?

Jen mezi roky 1980 a 1995 bylo zaregistrováno 6437 pozorování ruských ponorek. Během posledního incidentu v roce 2014 bylo v průběhu jednoho týdne předáno příslušným orgánům 300 hlášení od obyvatel. Řekl bych, že celkem může jít o cca 10 tisíc pozorování. To je velké číslo. Podle teorie šesti stupňů odloučení to znamená, že vlastně každý Švéd zná někoho, kdo viděl ruskou ponorku. Jde tak doslova o velký kulturní fenomén. Psalo se o tom každý týden, mluvilo se o tom v televizi a nemohu ani spočítat, kolik článků jsem o problému ruských ponorek četl. Byly jich tisíce.

Píšete, že jste si v dětství postavil ruskou ponorku ze stavebnice Lega?

Bláznivé na celé věci je, že ponorka, kterou jsem postavil, byla na pásovém podvozku – a že o ní fantazírovalo i švédské námořnictvo, přestože nikdy neexistovala. V roce 1982 proběhl velký hon na ponorku, kdy armáda obklíčila celý fjord, ale ponorka zmizela. Na dno fjordu pak byli vysláni potápěči a ti uviděli na dně řadu vyrytých brázd. To posloužilo jako důkaz, že tam nebyla jen jedna, ale hned šest ponorek: tři ponorkové nosiče a tři miniponorky na pásovém podvozku. Rýhy ve dně byly samozřejmě způsobeny kotvami hladinových lodí – každý civilní potápěč by to snadno poznal. Vojáci ovšem informace drželi pod pokličkou „tajné“ a dál věřili tomu, že se muselo jednat o nějaký nový typ ponorek.

Kolik z těch 6437 hlášení o pozorování ponorky se potvrdilo?

Ani jedno.

A co oficiální názor armádních míst?

Armáda si může říkat, co se jí hodí. Pokud se na to zeptáte velitele námořnictva, bude hovořit o asi pěti případech. Pokud se zeptáte velitele letectva, řekne, že v žádném. A pokud se zeptáte ministra obrany Petera Hultqvista, prohlásí, že takových případů byly stovky – prostě co se mu hodí. Jeden z důstojníků, účastník honů na ponorky v 80. letech, mi řekl, že příběh ruských ponorek je zvláštním příkladem toho, kdy člověk, který je o něčem na pochybách, musí předložit důkazy k tomu, aby mohl dál pochybovat.

Kdy mělo dojít k prvním pozorováním?

Již během 50. a 60. let. V roce 1966 proběhl první hon na ponorku, která byla zaznamenána hluboko v teritoriálních vodách Švédska. Samozřejmě se ukázalo, že jde o optický klam. Pak byl klid až do počátku 80. let, kdy začala politická nestabilita v Polsku a kdy SSSR uspořádal velké námořní cvičení v Baltském moři. Zdá se, že Švédsko se tím vyděsilo víc než Polsko. Lidé najednou začali pozorovat letadla, periskopy....

Ale opravdová vlna paniky začala až po incidentu se skutečnou ponorkou S-363?

Ano, v roce 1981 si všichni mysleli, že tato ponorka byla opravdu špionážním plavidlem. Faktem je, že záliv, ve kterém uvízla, byl tak mělký, že se tam ani nemohla potopit. Provádět v této oblasti špionáž s ponorkou byl nesmysl, ani dostat se tam nemohla záměrně. Neexistují také žádné důkazy, že by ponorka měla špionážní úkoly. Na její palubě bylo tenkrát 56 lidí. Od té události již proběhlo 36 let a Švédové se během té doby velmi houževnatě snažili zjistit od členů posádky (a to i za pomoci peněz), co tam ponorka vlastně dělala. Ani jeden z nich však nezměnil příběh, který všichni uváděli od začátku (vyšetřování): jednalo se prostě o hrubou chybu v navigaci.

Mělo by se Švédsko Ruska obávat?

Moje kniha vypráví o tom, jak mnoho Švédů se Ruska bojí. Je zajímavé šťárat se v tom, čemu lidé věří... Slyšeli, viděli a četli jsme velké množství rozhovorů, oficiálních vyjádření i různých teorií, ale moje otázka byla: existují nějaké jasné důkazy, že bychom se měli Ruska bát? A abych byl upřímný, moc jsem jich nenašel. Do svého bádání jsem zařadil období od roku 1946 až do dneška a nenašel jsem žádný důkaz, že by Švédsko mohlo být pro Rusko nějak zajímavé.

Jakou odezvu má tato myšlenka ve švédské společnosti?

Z historického hlediska se obavy Švédů z Ruska pohybují po sinusoidě, ale úplně nikdy nemizí. Pokaždé, když Rusko něco provádí v jiné části světa, si hodně Švédů myslí, že totéž se může stát i se Švédskem. Nedá se říci, že by se tato myšlenka objevila „odnikud“, přesto je podle mého názoru naprosto nesmyslná. Pokud vezmeme v úvahu mezinárodní průzkumy veřejného mínění, například průzkumy Transatlantic Trend, pak zjistíme, že Švédové byli vždy až na vrcholu seznamu zemí, kde se veřejnost staví k Rusku negativně – v roce 2016 to bylo 79 % obyvatel. To procento je vyšší než třeba ve Finsku nebo pobaltských republikách ležících k Rusku o mnoho blíž a majících z historického pohledu mnohem víc důvodů k obavám.

S čím to může souviset?

Ve Švédsku proběhlo několik vln nepřiměřených až paranoických obav, se kterými se ale úřady nevypořádaly a nikdo také oficiálně neprohlásil, že se jednalo pouze o krátká vzplanutí masové hysterie. První vlna vznikla krátce po druhé světové válce a týkala se „raket-přízraků“. Byla obrovská a přitom o ní dnes nikdo nehovoří. SSSR tehdy zabral část Pobaltí, ze které nacisté vypouštěli svoje rakety V-2, a lidé byli velmi zneklidněni. V roce 1946 proletěl nad severní hemisférou Země mohutný meteorický roj a švédský tisk zveřejnil řadu článků o tom, že se možná jednalo o „Stalinovy rakety“. Vznikla masová hysterie a v létě téhož roku bylo zaevidováno celkem 997 hlášení o takových „ přízracích raket“. Do Stockholmu se sjeli novináři z celého světa a psali o „raketové invazi“ a o tom, jak Stalin využívá neutrální Švédsko jako polygon pro testování nových zbraní. Bylo to tenkrát hotové šílenství.

Jak na situaci reagovalo tehdejší švédské vedení?

Logickou reakcí by bylo přiznání, že došlo k vzplanutí masové hysterie. Podle všeho ale švédská generalita sama věřila, že jde o rakety. V roce 1946 armáda prozkoumala každý z nahlášených případů „raket“ a zjistila, že 800 z nich byly opravdu meteority. Protože se jí však nepodařilo vysvětlit všechny případy, došla k nelogickému závěru, že „něco skutečně bylo“. U vás v Rusku říkáte: „Není kouře bez ohníčku“? I tato průpovídka je logicky chybná – čím více jsou lidé přesvědčování, že „něco“ bylo, tím více lidí je přesvědčeno, že „to“ bylo. Tak vzniká „psychologická epidemie“. Ve Švédsku tak vzniklo přesvědčení, že Rusko trvale narušuje naše teritoriální hranice. Teď (prý) Rusko vysílá drony. Drony – to jsou „ponorky“ současnosti. Články a informace o dronech se objevují každý týden. Loni proběhly informace o 4 incidentech, jeden z nich měl i velký ohlas v médiích. Mohou drony doletět až do Švédska? Co třeba z Kaliningradu až po Gotland a nazpět? To je přece nemožné i teoreticky. Jak je tedy možné, že je lidé pořád pozorují?

Vždyť nebyly zachyceny objektivem ani radarem. Pouze švédská armáda je nějak vidí – podobně jako yettiho nebo lesní trolly.

Jaké důvody uvádí švédská armáda k tomu, že Rusko může zaútočit?

Pokud nějakou takovou otázku položíte, dostanete vždy podobnou odpověď. Například: „ Je to možné. Rusko nechce okupovat Švédsko, ale může napadnout pobaltské státy.“ Existuje materiál zveřejněný v roce 2011 Švédskou Královskou akademií válečných věd. V dokumentu je popisován scénář útoku Ruska na Pobaltí.

Poté následuje poměrně složitá teorie: pokud Rusko napadne pobaltské státy, budou Rusové očekávat protiútoky ze strany NATO. Letouny NATO však mohou útoky provést až poté, co překonají švédský vzdušný prostor. Švédsko jim povolení k přeletu poskytne, což následně u Rusů vyvolá potřebu postavit letounům NATO do cesty základnu protivzdušné obrany. K tomu se ideálně hodí švédský ostrov Gotland (leží uprostřed Baltského moře mezi kontinentální částí Švédska a Kaliningradskou oblastí). Válka v Pobaltí tak začne tím, že se Rusko pokusí obsadit Gotland.

Teorie dostala název „Letadlová loď Gotland“ a vypadá značně nevěrohodně. Problémem však je, že když přijde řeč na Rusko, vojáci si přestanou klást otázky a myslet. A tak pokračovali v rozvíjení této teorie mezi politiky tak dlouho, až se jim ji podařilo prosadit jako reálnou. Byla už zapotřebí jen jiskra a po událostech na Ukrajině armáda okamžitě přišla s myšlenkou vojenského zabezpečení Gotlandu.

Znamená to, že se Švédsko cítí být ochráncem pobaltských zemí před Ruskem?

Po rozpadu SSSR mělo Švédsko na rozvoj ozbrojených sil těchto zemí velmi silný vliv: posílalo tam zbraně, cvičilo vojáky. Také řada švédských důstojníků má „pobaltské“ kořeny, například i autor myšlenky „Letadlové lodi Gotland“ Karlis Neratniks. Ve své knize cituji jeho vystoupení na Almedalenu (největší politické fórum ve Švédsku, které probíhá každé léto právě na ostrově Gotland), ve kterém popisuje scénáře napadení Ruskem. Hovoří například o tom, že Rusové mohou ukrývat zbraně a vojáky v kontejnerech na nákladních lodích. Ty připlují po moři – a náhle se z kontejnerů vyrojí tanky a vrtulníky a dojde k obsazení Gotlandu a Blekingu. Velmi podivná myšlenka – lidé z rozvědky a generálního štábu armády jsou přesvědčeni, že taková operace není uskutečnitelná ani teoreticky.

Pokud Švédové vážně pokládají Rusko za hrozbu, proč nesestrojili jadernou bombu?

Pokoušeli se o to, ta myšlenka skutečně existovala. Měli jsme zpracován program mírového i vojenského využití jaderné energie a Švédsko bylo jednou z prvních zemí, která nedaleko od Stockholmu sestrojila jaderný reaktor. Ale dobývání a zpracování plutonia bylo příliš drahé, zabralo by téměř 10 % výdajů na obranu. A tak se Švédsko obrátilo na Američany. V USA si propočítali všechny náklady a odpověděli, že i když poskytnou Švédsku plutonium, pak všechny ostatní výdaje na řídicí systémy, rakety, bunkry atd. budou natolik nákladné, že pro NATO bude lepší, když Švédsko využije svoje prostředky na rozvoj letectva a námořních sil. K tomu Američané slíbili, že v případě jaderné války „přikryjí“ Švédsko svým „atomovým deštníkem“.

I tak má Švédsko nejsilnější armádu Skandinávie. Proč země, která vždy vyhlašovala své zaměření na mírový život, disponuje tak dobře připravenou armádou?

Švédská politika neutrality byla založena na myšlence, že jsme schopni vyrábět vlastní zbraně a nebýt tak závislí na USA a Velké Británii.

Potřebovali jsme silný průmysl a vztahy mezi průmyslem a vládou byly vždy velmi pevné. To patřilo k dlouholeté tradici. Pracovní místa, nezávislá obrana a moderní technologie tvořily tři základní pilíře politiky sociálních demokratů. Řídil se jimi i obranný průmysl. Během studené války bylo Švédsko 4. zemí světa v oblasti leteckého průmyslu. Švédské ozbrojené síly a jejich příprava byly vždy orientovány na případnou hrozbu z východu, to byl i základní důvod jejich existence. Když hrozba v 90. letech nevyvstala, vedly se ve švédské společnosti vážné debaty o tom, zda armádu vůbec potřebujeme. Dnes tvoří produkce obranného průmyslu 0,5 % HDP, ale vláda tuto oblast tradičně považuje za mimořádně důležitou. Například 17 % výdajů na výzkum směřuje do obranného průmyslu.

Možná jde o „jádro pudla“: pro rozvoj průmyslu po válce potřebovala švédská armáda nepřítele a tím se stal SSSR

Tato myšlenka byla samozřejmě použita, myslím si však, že ještě víc se armádní složky bály. Uchovala se řada písemných dokumentů, deníků a podobně, ze kterých je zřejmé, že se armádní představitelé skutečně obávali, že Rusko může zaútočit. Těžko k tomu lze přiřadit nějakou logiku – strach měla celá společnost. Ve vedení státu byli často i lidé, kteří se snažili situaci vyvažovat. V tom je vidět i rozdíl mezi současnou politikou státu v porovnání s politikou období studené války: tehdy existovala rovnováha mezi generalitou, ve které vždy převažovala vůči Rusku ostražitost, a politiky, kteří se snažili vojáky „přibrzďovat“. V dnešním Švédsku je vše zaměřeno pouze jedním směrem, a to výrazněji než v 50. letech. Všechny politické síly v zemi mluví o nebezpečí vycházejícím z Ruska, všechny chtějí ještě více zbrojit – dokonce i Strana levice a zelení. Objem prostředků na zbrojení, o kterém se dnes hovoří v parlamentu – 80 až 90 miliard švédských korun – je větší než částka investovaná v dobách studené války, a to i se zohledněním inflace.

Ve své knize píšete o „obrněném trojúhelníku“ ve vedení země. O co jde?

Řada švédských vojáků hned po ukončení vojenské služby začíná pracovat pro podniky obranného průmyslu. A to se týká i politiků. V USA existuje pravidlo zvané revolving doors (otočné dveře – pravidlo omezující výše popsanou praxi; pozn. překl.) svým způsobem garantující oddělení politiky od podnikání; ve Švédsku ale takové pravidlo neexistuje.

Například Stefan Leven, náš bývalý premiér, den po své rezignaci již pracoval v informačním oddělení společnosti Saab. Existuje množství dalších příkladů, kdy ministři a generálové „přeskakují“ z jedné z těchto tří oblastí (politika, armáda, podnikání) do druhé.

Řada politiků jsou bývalí vojáci nebo jsou s příslušníky armády v manželství, jde přitom o relativně úzký okruh lidí. Lze říci, že tento obrněný trojúhelník získal díky strachu společnosti v posledních letech hodně (míněn zisk z propojení armády a politiky s podnikáním). Dnes jsou všechny politické strany připraveny navýšit rozpočet na obranu. Hovoří se o navýšení na 2 % HDP, tedy prakticky o zdvojnásobení výdajů. A tyto prostředky se přelijí do průmyslu. Je to překvapivé, ale Švédsko je ve výdajích na jednoho příslušníka armády na prvním místě v Evropě.

Ale co by Rusko útokem získalo? Co k tomu říká armáda?

Ta tak dalece velení armády nepřemýšlí. Ani to nepotřebuje, protože proti němu neexistuje žádná opozice. K tomu dochází v okamžiku, kdy jedna skupina zcela ovládne určité téma a debatuje časově neomezeně sama se sebou, bez „ďáblova advokáta“ a bez toho, že by ji někdo rušil.

V 90. letech se SSSR rozpadl. Přesto ale ve vedení Švédska zůstali lidé, kteří věřili v možnost napadení země Ruskem.

To je pravda. Jednalo se například o Carla Bildta nebo řadu námořních důstojníků. Samotný Bildt (bývalý švédský premiér, později ministr zahraničí) ještě jako mladý politik postavil v 80. letech svoji kariéru právě na strachu z ruských ponorek.

V 90. letech, již v pozici premiéra, udělal něco, co se stalo jednou z nejostudnějších chyb našich vlád. Armáda tehdy nakoupila nové hydrofony a jejich obsluhy se je ještě nestačily naučit používat. Výsledkem bylo, že námořníci s jejich pomocí zaznamenali velké množství zvuků, které vydávají zvířata. V té době Carl Bildt už 12 let mluvil o tom, že ruské ponorky narušují švédské hranice. Když pak dostal na stůl hlášení o zachycení podezřelých zvuků v pobřežních vodách, ihned poslal Jelcinovi protestní nótu. V okamžiku, kdy měl Jelcin psát odpověď, už ovšem námořní specialisté zjistili, že „autory“ podezřelých zvuků byly mořské vydry (kalani), hrající si poblíž hydrofonu.

Pokud Rusko neučiní v zahraniční politice žádné drastické kroky, změní se pohled Švédů na naši zem?

Ve švédských médiích existuje určitý ustálený postoj ke všemu, co Rusko učiní. Během setkání NATO ve Varšavě poskytl generál Petr Pavel (předseda Vojenského výboru NATO) rozhovor agentuře Reuters, ve kterém hovořil o možnosti ruské agrese v Pobaltí. Uvedl přitom, že neexistují žádné důkazy, které by tuto možnost potvrzovaly. Jeho vyjádření bylo citováno všude kromě Švédska. Je to jako s medvídkem Pú: pokud člověk hledá příšery, vidí všude jen příšery. Já bych k tomu dodal, že dokud bude existovat ukrajinský problém, nic dalšího nemůže ovlivnit, jak budou Švédové Rusko vnímat a jak s ním budou jednat. Vše je spojeno s Ukrajinou.

Zdroj: ea24.cz

Loading...

Webový portál Lajkit.cz ukládá soubory cookies, které pomáhají k jeho správnému fungování. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.