Psa? Vážně z něj bude pejskař? „Až nebudu furt někde cestovat a nepovedu kočovný herecký život, někdy za deset let si pořídím vlastního. Teď ještě není ten správný čas. Co bych si s ním počal? Vždyť z posledních 14 dnů jsem jich deset strávil na letištích,“ přiznává herec. A navíc to prý nebude žádná doga, ale malý kapesní ňafálek.

„Dřív jsem si nedokázal představit, že bych si pořídil malého pejska, jak říkám, převlečenou kočku. Chtěl jsem pořádného hafana. Ale dneska už vím, že plemeno bude malé, pomeranian. Třetím rokem dělám pořad Cesty k úspěchu a nedávno jsme natáčeli v jedné firmě, jejíž majitelé mají rozkošného pejska, ze kterého jsem byl naprosto unesen. Na většího už nebudu mít nohy, ale tomuhle budu stačit,“ usmívá se herec při té představě.

Vážně bude se psem spát v posteli? „V případě ženy si umím představit, že dlouhodobý vztah může lépe fungovat při oddělených ložnicích. Ale s pejskem? Vyrůstal jsem s mourovatou, obyčejnou domácí kočkou, která byla tak chytrá, že si klikou dokázala otevřít dveře... Když jsem byl počátkem 90. let v Americe, půjčil mi kamarád svůj mládenecký byt na okraji Houstonu. Jednou jsem potkal nádherného britského kocoura, jak se toulá kolem. Párkrát jsem mu nabídl misku a on si velice opatrně vzal. Pak už na mě přímo čekal, když jsem se v noci vracel. Po týdnu jsem mu dal žrádlo dovnitř a otevřel dveře. Dlouho váhal, až hlad zvítězil, a já jsem za ním zabouchl,“ vzpomíná na osudovou kočku svého života, které ale nakonec věnoval svobodu.

Stejně jako se momentálně, možná díky dlouhodobým psychickým problémům, vzdal žen ve prospěch psů, nestojí už moc ani o herectví. „Teď už je těžké přepřahat, ale být dnes mladý člověk, ani by mě nenapadlo zamířit do šoubyznysu. Svět bulváru a medializace mi dokázaly herectví úplně zprotivit,“ tvrdí Vašut. Proč se vlastně na herectví dával? „Zvažoval jsem Akademii výtvarných umění, protože mě hodně bavilo kreslení a malování, anebo filozofii, ale studovat marxismus-leninismus s jedním semestrem soudobých buržoazních filozofických směrů mě opravdu nelákalo. Taky mám rád jazyky, jenže tehdy byla francouzština spojena třeba s vietnamštinou,“ vzpomíná. „DAMU pro mě byla volba hlavou, protože řadový herec se mohl slušně živit, aniž by musel do partaje, což pro mě bylo zásadní. Člověk měl šanci uchovat si aspoň iluzorní pocit svobody,“ říká Marek Vašut.

Na divadlo se vykašlal už dávno, když po smrti Josefa Kemra odešel z angažmá v Národním divadle. Filmem se ovšem slušně živí nadále. Díky studiím v Americe umí velmi dobře anglicky, a proto spolupracuje se zahraničními produkcemi. Naposledy prý točil s Číňany a Korejci. Žádný rozdíl oproti Evropanům nebo Američanům prý ale nezaznamenal. „Film se natolik globalizoval, že na place nebyla cítit žádná specifika. Akorát jsem si poprvé všiml masívního nasazení kamer na dronech. Příběh je obdobou amerických Dannyho parťáků, kde parta chytrých lidí ukradne briliantový náhrdelník hnusnému čínskému mafiánovi, který sídlí na hradě Bouzov. Má to být jeho švýcarské sídlo, takže v pozadí uvidíme klenoucí se alpské štíty. Jak jsem běhal po cimbuří, měl jsem nad sebou asi čtyři drony. Režisér jenom seděl u monitoru a dával pokyny, jestli mají letět výš, nebo níž,“ nechápe moderní techniku herec.

Vždycky měl blíž k duchovním věcem. Třeba k budhismu, který prý vyznává. „V roce 1999 jsem zkoušel hledat duchovno, když jsem v Tibetu ve 4000 metrech seděl na kameni v absolutním tichu a samotě. Dospěl jsem ale k tomu, že jsem ještě příliš spjat se světem hmoty, takže následoval pokorný návrat do společnosti konzumu,“ přiznává Vašut.

Současný český humbuk kolem Tibetu a dalajlámy ho prý štve. „Mrzí mě pokrytectví a hysterie naprosté většiny glosátorů, kteří nic nevědí a problematika Tibetu je v podstatě zajímá jenom kvůli tomu, aby si kopli do prezidenta. Kdysi jsem se podílel na založení nadace Potala, která skutečně pomáhá. Přispívám, i když už nejsem aktivním členem, a nedávno jsme dokončili sbírku pro slepé tibetské děti. V životě jsem tam nikoho z těch, kteří se dnes oblékají do tibetské vlajky, neviděl,“ konstatuje.

„To, co udělal pan Herman, je podle mého názoru nefér. Jestliže se ve vládě domluvili na společném postoji, proč se ministr nevzdálil několik metrů od úřadu a nesešel se s dalajlamou třeba v restauraci U Malířů? Nikdo by proti tomu nemohl říct ani slovo. Když to ale udělal oficiálně na půdě ministerstva, musel přece vědět, co způsobí,“ kritizuje ministra kultury.

Sice prý medituje, ale miluje hezké věci. Drahé hezké věci. Tak třeba auta. „Zajímá mě hlavně to, aby to byl kabriolet. Dneska už jsou všechna auta kvalitní, ale k žádnému nemám citový vztah, pro mě je to plechový sluha. Rád jezdím na koni, což je něco jiného. S kamarádem máme napůl plnokrevníka, úplné ferrari. On má předek, já zadek. Někdy si to vyměníme, a když to dáme dohromady, tak je to pěkná vyjížďka,“ usmívá se Marek Vašut.

Zdroj: 1